Můj milý Deníčku, mohlo by se zdát, že na tebe nemám čas, což je taky svým způsobem pravda, ale taky je pravda, že jsem k tobě od začátku roku několikrát zasedl a chtěl psát, ale najednou tvými řádky procházela tak závažná témata, že mi mrznul úsměv na rtech a psát se mi o tom nechtělo, protože kdo by to chtěl číst... Najednou mi chyběl odstup a ironie, lehkost pera i vtip, začal jsem psát ... po pár řádcích udělat DELETE.
Začalo to vlastně cestou domů ze zkoušky 28. ledna, kdy mi volal kamarád, jestli můžu potvrdit, že se dnes zastřelil Karel Svoboda, že by to potřeboval říct jako první své domovské rozhlasové stanici. Zastavil jsem auto, zapnul varovná světla a několika telefonáty ověřil tu neuvěřitelnou tragédii. Pak jsem přijel domů, a v bundě jsem seděl u internetu, než to média oficiálně potvrdila. Druhý den ve všech novinách vyšly rozesmáté fotografie Venduly Svobodové a Janise Sidovského, jak s diplomy v ruce dělají reklamu jakémusi podnikatelskému institutu (byl všude pečlivě jmenován)... fotografie byly kombinované s informací, že se náš významný a slavný skladatel zastřelil. To jsem ještě všechno chtěl komentovat. Chuť do psaní mi vzal pak až Honza Rejžek, který slátal faktograficky nepřesný a neuvěřitelně jedovatý nekrolog, kde si KS vzal na mušku jako jednoho z přívrženců minulého režimu a signatáře Anticharty. Nějak pozapomněl, že to byl právě Karel Svoboda, který se zastal Jiřího Suchého, když nesměl vůbec nic. Nechal mu otextovat několik svých písní, které pak vyšly na LP Karla Gotta. Tuším, že to byl zrovna rok Anticharty.
Jenže rok 2007 si bral svou daň dál. Ze světa zmizel Jeník Pacák i se svým Strýčkem Jonatánem a také producent, muž mnoha tváří, Michal Kracík, který s Petrem Soukupem a taky trochu se mnou produkoval Karla Hašlera 125. Nedožil se ani 33 let. Zanechal po sobě spoustu dluhů, naštvání i možného nepochopení, nicméně nebýt jeho, projekt na poctu Karla Hašlera by nikdy nevznikl. Michal ho téměř celý nakonec doplatil. Ani tady mi nebylo do zpěvu, natož do psaní.
Aby mi přece jen bylo trochu do zpěvu proběhl jsem koncem února a začátkem března premiérami dvou pražských muzikálů : Jacka Rozparovače a Angeliky. Ten druhý má ve svém ději zakomponovány tři komické výstupy ála V+W, které při premiéře provázelo hrobové ticho. Jen kdosi za mnou jedovatě špitl na adresu jednoho z komiků „Vrať se do Novot !"
Námezdný život televizního profesionála na volné noze mne přivedl k ostravské verzi Andělů, kde jsem to od Richarda Krajča schytal právě za Novoty, ještě než jsme se mohli dát do společné práce. Takové Kainovo znamení, ta moje estrádní minulost. Abych ji ze sebe setřásl, nastoupil jsem jako scénárista do projektu Bailando, protože jsem ještě nikdy neadaptoval zahraniční formát, chtěl jsem držet krok s mladými a zdálo se mi, že spojení tance a charity by mohlo fungovat. Taky jsem chtěl pracovat s Simonou Matáskovou, kterou již nějaký ten pátek sleduju a nevěděl jsem přesně, jak to ta holka šikovná dělá. Je to zcela jiný, tedy čistě ženský přístup k televizní dramaturgii, což je úžasně konstruktivní i sebedestruující. Netušili jsme tenkrát, že spolu budeme kormidlovat obrovitý Titanic, do kterého se budou trefovat ledovce konkurence a sem tam přidá drobný bombový atentát i vlastní posádka. Každopádně mě BAILANDO zahtilo na osm týdnů na 24 hodin denně.
Proto mne snad ani nezničilo to, že zprávu o smrti osoby blízké, vlastně příbuzensky nejbližší, jsem nalezl jako SMSku jedno pondělí ráno v mobilu, a ani to, že jeden z mých bývalých kolegů a přímých nadřízených si dal tu práci obejít většinu mých „kontaktů", zakázek a projektů s tím, že by je určitě dělal lépe a nápaditěji. Bailando skončilo tak jak skončilo, každopádně se ctí. Nakonec se ani zkušeným televizním harcovníkům mu nepovedlo do hnízda nasadit kukačku v podobě hybridu „Tancujeme ve Zlaté mříži" a tak Bailando čeká zasloužený spánek. Na jak dlouho, to se ještě uvidí. Možná...ale taky nemusíš vědět všechno J
Jinak všechno zlé je pro něco dobré. Můj milý Deníčku, je 11.června, a ač vypadáš poněkud zanedbaně, jedno vím jistě. Vrátila se mi chuť do psaní, byť to bude třeba silnější káva než dřív. Se zlem je třeba bojovat, špína se musí vysmýčit, nebo tady necháme dětem bordel.
No a dneska ? Ráno od sedmi Bikram Yoga, po čtrnácti denní pauze očistec, pak jsem si jel pro doklady a až u okénka zjistil, že nemám občanku, tak jsem si udělal ještě jedno Deja Vu, tentokrát jsem vyměnil MHD za svého stříbrného sršáně. Jinak neuvěřitelná spousta mailů. Mám po Bailandu v životě, jako by mi vybuchl granát v kuchyni. Telefonáty s Vítkem Pokorným a Meky Žbirkou, honím neplatiče, i to je bohužel úděl jednatele firmy a večer cvičím. Dělám rozpisy kapele na páteční koncert v Lanškrouně a prokousávám se poznámkami k Velehradu. S nohama pevně na zemi. Můj milý Deníčku, jsem zpět.
Žádné komentáře:
Okomentovat