úterý 14. února 2012

Jsem zpět (Terminator: "I´m back!")



„Na začátku jsem vlastně ani nechtěl být kytarista. Kytara byla jen
prostředek, jak vyprodukovat zvuk. Postupem času mě hraní na kytaru zajímalo
víc a víc a taky noty. Jsem pevně přesvědčený, že máte začít, jestliže chcete
být kytarista, na akustickém nástroji a k elektrickému přejít postupně.
Nemyslete si, že z vás bude Townshend nebo Hendrix jenom proto, že
zvládáte to kvílení a sténání a všechny ty elektronické triky. Napřed musíte tu
potvoru poznat. A vlízt s ní do postele. Když nemáte po ruce holku, spíte
s kytarou. Má ten správný tvar, ne?“

Keith Richards, Life, str. 63

Terminator:
1."Stay here, I'll be back." 
2."Hasta la vista, baby!" 
3."I´m back!" Takhle nějak by se dal docela přesně vyjádřit
příběh mé dobrovolné devatenácti měsíční internace ve veřejných a právních (ve
zkratce veřejnoprávních) lázních Kavčí hory. Najednou předáte mobil, notebook,
kancelář a vstupní kartičku, pozdravíte vrátné a stojíte  před tím obrovským barákem jako cizinec s taškou
v ruce  a pamětnickým Mufem na
rameni. V hlavě máte stovky tabulek, tisícovky mailů a celý váš organizmus
je naplánován na desítky schůzek a porad denně. Zvládáte denně sto až dvě stě
telefonátů a najednou telefon mlčí, jako by ho někdo odpojil. Pár desítek,
možná stovek lidí si vás vyškrtne z paměti mobilu, nebo dokonce se zbaví
vašeho přátelství na facebooku. To mi přijde nejsrandovnější. Hloupý je,  ale co teď. Co dál. Celý týden se pokouším
dopsat rozepsané nápady a scénáře. Sedám ráno k počítači, napíšu několik
stránek, večer je zase smažu. Gustav Opustil mě vštěpoval, že psát je třeba
denně, že dva tři týdny v týdnu to nepůjde, ale zbytek se dá použít.
Moderní technologie šetří papír. Možná trochu opotřebovává harddisk…..



Zapomněl jsem říct, že hrát blues bylo jako osvobodit se z vězení
těch sevřených čar s notami nacpanými k sobě jako trestanci. Jako
smutné tváře.“

Keith Richards, Life,  str.64

Ještě strašnější je to
s kytarou. Prsty mě vůbec neposlouchají. Otupěly, zlenivěly. Zavřu oči a uvidím
tabulky Výrobního úkoly. Rychle vymazat harddisk.Poslouchám našeho staršího
syna Honzu jak si hladce poradí s partiturami Růžového pantera, Pirátů
z Karibiku nebo s Under My Tumb od Rolling  Stones. A právě Keith Richards se mi stává
průvodcem na cestě do „normálního“ života. S jeho knihou memoárů prostě
„Život“ denně usínám a prožívám všechno od začátku. Tedy od počátků Rolling
Stones.

„V určitém okamžiku si uvědomíte, že jste zrovna tak trošku
opustili tuhle planetu a že na vás nikdo nemůže. Vznášíte se, protože jste na
jednom místě s partičkou kluků, co chce totéž co vy. A když to funguje,
dává vám to křídla. Víte, že jste se dostali na místo, jaké většina lidí nikdy
nepozná, na hodně zvláštní místo. A pak se tam chcete vracet a zase přistávat,
a když přistanete, jste jak přejetí. Ale pořád se tam chcete vracet znovu a
znovu. Je to jako lítat bez licence.“

Keith Richards, Life, str. 86

Bylo by nespravedlivé, kdybych
tvrdil, že jsem pořád jen s Keithem. Společníka mi dělají také Jeffery
Deaver a jeho verze agenta 007 v bondovce „Nula stupňů volnosti“, „Ilustrované
dějiny Českého národa PhDr. Aleny Křivánkové, Csc, napsané na motivy knihy „Obrázkové
dějiny národa československého“ pánů J. Kosiny, J.Dolenského a A.Rezka
z roku 1932. Nemusím nějak zvýrazňovat, že se jedná o takovéto „promasarykovské“
čtení. Mimochodem první verze této knihy vyšla v roce 1890, autorka se
opírala o vydání z roku 1932, po roce 1948 tato kniha už vycházet nesměla.
Dalším milým společníkem je mi „Písmo svaté v obrazech“ v textové
úpravě prof. Emanuela Žáka s 238 rytinami Nazarénské školy, reprint vydání
nakladatelství Vyšehrad z roku 1940. V posledních dnech se do party
přidal i náš čerstvý kardinál Dominik Duka s knihou rozhovorů
s Jaroslavem Šubrtem a Tomaszem Dostatni „Tradice, která je výzvou“. A abych
na nikoho nezapomněl. Ještě mi na nočním stolku odpočívá Michal Viewegh a jeho
„Mafie v Praze“… to se mi ale čte hůř. Trošku těžší kalibr, navíc mě tam
hodně postav někoho připomíná…Ale stejně se nejvíc vracím ke Keithovi. I
v muzice.

„A protože jste hráli každý den, někdy i dvakrát nebo třikrát, nápady
se řinuly. Jedna věc přikrmila druhou. Šli jste si zaplavat nebo si to rozdali
se svoji starou, ale v koutku mysli jste pořád přemýšleli o té sekvenci
akordů nebo o čemkoliv, co mělo něco společného s písničkou. A bylo jedno,
co se děje kolem. Mohli po vás vystřelit a vy jste si řekli „ No jo, to je ten
můstek!“ A nemohli jste s tím nic dělat, neuvědomovali jste si, že se to
děje. Je to naprosto podvědomé, nevědomé nebo jaké. Ten radar je zapnutý pořád,
i když si to neuvědomujete. Nemůžete to vypnout. Slyšíte útržek rozhovoru
v místnosti: „Já už tě prostě nesnesu…“ To je písnička. Najednou tu je. A
to je další věc, která charakterizuje autora písniček. Když si uvědomíte, že
jím jste, začnete si víc všímat, abyste měli novou munici, začnete se oddělovat
od zbytku světa. Jste neustále v pozoru. Během let se ve vás ta schopnost
procvičuje, všímáte si lidí, toho, jak na sebe reagují. Což z vás svým
způsobem dělá odtažitého podivína. Neměli byste to dělat. Psát písničky znamená
být tak trochu šmírák. Začínáte se rozhlížet kolem sebe a všechno je najednou
téma pro písničku. Banální fráze, která udělá text. A vy si řeknete: Jak je
možné, že to ještě nikoho nenapadlo? Naštěstí máme víc vět než autorů, aspoň o
fousek.“

Keith Richards, Life, str 157

Muzika. Ještě štěstí, že můžu
poslouchat své nejoblínější. Leopard Cohen, jeho nové album „Old Ideas“, Chris
Rea „Sancto Spirito Blues“, Sting „Live in Berlin“ a Rolling Stones komplet.
Všechno pěkně popořadě. I napřeskáčku.

„Začal jsem hrát akordy v otevřeném ladění – což bylo něco nového.
Vyhodíte jednu strunu, a najednou se vám pod prsty otvírá docela nový vesmír.
Cokoli, co jste si mysleli, že znáte, je najednou fuč. Nikdo vás nenaučí hrát
mollové akordy v otevřeném durovém ladění, protože to už chce trochu
přemýšlení. Musíte to celé pojmout úplně jinak, jako byste měli piáno otočené
naopak a černé klapky byly bílé. Musíte si úplně přeladit mysl a taky prsty,
nejen kytaru.“

Keith Richards, Life, str 213

Naštěstí natáčíme 13. listopadu
další díl Putování s písničkou s Patrolou Šlapeto a Jožkou Šmukařem.
Vůbec nejsem v pohodě,  horko těžko
se zvládám všechno naučit, ale dobrý. Nechci kluky zklamat. Tuším, že kdybychom
odložili datum natáčení, už ten pořad nemusíme nikdy natočit. Jsou úžasní: Oťas,
Tomáš, Karel, Gibbon, Milan, Robert, Pavel, zvukařský mág Petr Mayer a celá
parta z ČT pod vedením režiséra Tondy Vomáčky. Nakonec je z toho
milej pořad. Premiéra na ČT2 v sobotu 11.2. a repríza ve čtvrtek 17.2.

„Natáčeli jsme od pozdního odpoledne do pěti nebo šesti hodin ráno,
najednou se rozbřesklo a já měl přece loď! Tak honem po schodech dolů sklepením
k přístavu, pojedeme s Mandraxem
do Itálie na snídani.Naskočili jsme na palubu, Bobby Keys, já, Mick, kdokoliv,
kdo měl chuť.Většinou jsme jezdívali do Mentonu, italského města na hranici
zakousnuté v důsledku jakési podivné mírové dohody do Francie, anebo o
kousíček dál do pravé Itálie. Bez pasu, přímo kolem Monte Carla, když slunce
vycházelo a nám ještě v uších zněla hudba. Brávali jsme s sebou
kazeťák a něco z natočeného si přehrávali. Pak jsme zakotvili a dali si
dobrou italskou snídani. Líbilo se nám, jak dělají Italové vajíčka a jaký mají
chleba. A fakt, že jste zrovna překročili hranici a každému to bylo putna, tomu
dodával extra nádech svobody navíc. Přehráli jsme naši verzi Italům a koukali,
co si o ní myslí. Když jsme v pravou chvíli narazili na rybáře, mohli jsme
dostat čerstvou rybu rovnou z lodi a vzít si ji domů k obědu.“

Keith Richards, Life, str.258-259

Sbírám síly k napsání nového
programu pro kapelu. Napadá mne, že bychom mohli být chvilku aktuální a udělat
veřejný nácvik přímé volby prezidenta. Tentokrát Svobodné republiky Žižkov.
Kandidáti budou jednotliví členové kapely, budou mít své volební programy a
diváci, holt, ti ať si vyberou. Kdy a kde? 7.4. od 16:00 v pražském
divadle Semafor. Přidáme i pár nových či dlouho nehraných písní, když už za
námi budete vážit tu cestu…

„U některých nejdivočejších nocí můžu uvěřit, že se opravdu staly,
jenom díky tomu, že se zachovaly usvědčující důkazy. Není divu, že jsem se
proslavil svými mejdany! Nejlepší mejdan, když se opravdu povede, si ani
nepamatujete. Dostává se vám jenom takových střípků toho, co jste vyváděli.
„Prosím tě, ty si nepamatuješ, jak jsi střílel? Tak zvedni koberec a koukni na
ty díry.“ Poněkud se stydím. „Ty si to nepamatuješ? Když si vytáhl ptáka, houpal
ses na lustru, po všech si chtěl, aby tě za něj chytali, a obalil sis ho
pětilibrovkou?“ Ne, ani ťuk….. Když jsem mimo, dokážu improvizovat. Zjevně to
je jeden z mých nejlepších triků. Snažím se zůstat v kontaktu
s tím Keithem Richardem, kterého znám. Ale vím, že existuje ještě jeden,
který občas vykoukne. Některé nejlepší historky o mé osobě jsou ve skutečnosti
o člověku, kterým já nejsem, nebo aspoň jím nejsem vědomě.“

Keith Richards, Life, str. 284 – 285

Velmi impozantní část Keithových
memoárů. Mejdany a jeho osobní image. Čtu některé pasáže již podruhé a jedním
dechem. Začíná se mi dařit psát, dokonce se mi vrací staré dramaturgické
instinkty a přestávám mít fóbii volat lidem, které mám oslovit do galakoncertu
Kapky naděje, ačkoliv vím, že jejich první otázka bude, co teď dělám. Nic, jsem
nezaměstnaný a snažím se tento stav proměnit v plnou zaměstnanost,
v plnou zaměstnanost a plnou zaměstnanost…


„Nedokážu pořádně určit, jak moc jsem tu roli, kterou mi předepsali,
hrál. Myslím tím ten svůj prsten s lebkou a zlomený zub a podmalované oči.
Je to tak půl na půl? Myslím, že vaše osobnost, vaše image, jak ji zná okolní
svět, je tak trochu koule na řetězu…. Možná mám v sobě něco, co chce
takové myšlení v druhých podněcovat, protože vím, že tohle má v sobě
každý z nás. Ten démon je ve mně, ale je taky ve všech ostatních. Dočkával
jsem se směšných reakcí – lidé, co to mysleli dobře, mi posílali lebky.
Milovali tuhle image. Představovali si mě, vytvořili si mě, vytvořili si svého
lidového hrdinu. Bůh jim žehnej. A já udělám to nejlepší, co budu moct, abych
jejich potřeby naplnil. Mají svou práci, svůj život, dělají třeba pojišťováka,
ale zároveň v nich někde hluboko dřímá Keith Richards…“

Keith Richards, Life, str. 321

Milý KR, aniž nevíš, jak ti rozumím. Já už jednou provždy zůstanu pro všechny
bratrem Slamákem, ačkoliv málokdo si už dneska vzpomene, že jsem se ve
Šlapetu ke slamáku propracoval přes různé pepíkovské čepice až léty. A skoro
dvacet let si v něm už potím hlavu na koncertech. A nemyslete, nebyl to
jen jeden. Již tři definitivně odnesl čas a další tři jsou v provozu. I
když teď zrovna odpočívají na vrcholu pyramidy polic se stovkami CD, DVD…
koukám, že zrovna Rolling Stones.

„Kromě pytlačení, které jsem od té do by neprováděl, jsem vedl život
jako džentlmen.
Poslouchal jsem
Mozarta, četl spousty knížek. Jsem náruživý čtenář, čtu všechno. A když se mi
to nelíbí, odhodím to. Z prozaiků si vybírám Georgie MacDonalda Frasera –
zvláště knihy o Flashmanovi – a Patricka O´Briana. Do jeho stylu jsem se
zamiloval na první pohled, nejprve s  „Velitelem šalupy“. Nešlo tady tolik
o období Nelsona a Napoleona, spíš jako o lidské vztahy, zvlášť jde o lidi na
moři. On tohle umí vyhmátnout. Jsou tam skvělé charaktery, pořád se mi to líbí.
Je to knížka o přátelství, kamarádství, Jack Subret a Stehen Maturin mi tak
trochu připomínají nás Mickem. Dějiny, a obzvlášť dějiny britského námořnictva
v tomto období, jsou moje specialita. Vojsko tehdy za moc nestálo. Tvořilo
je v podstatě námořnictvo, a to se zase skládalo převážně z chlapů,
kteří to dělat vůbec nechtěli. Aby mohl takový stroj fungovat, museli jste
bandu neochotných jedinců proměnit ve fungující tým, což mi připomíná Rolling
Stones. Vždycky mám při ruce nějakou historickou práci. Nejvíc mě zajímá
Nelsonova éra a taky druhá světová válka, ale beru i staré Římany a některé
části britské koloniální nadvlády. Velkou hru a tak podobně. Mám pěknou
knihovnu plnou právě takových knížek, police z tmavého dřeva mi sahají až
ke stropu. Tady se zašívám…

Keith Richards, Life, str. 446-447

Vždycky jsem si myslel, že musí
být Keith hodně sečtělej, nikdo mi to nevěřil, stejně jako si o mě lidi myslí,
že interpret staropražských písní by asi neměl mít právo vystudovat universitu,
zvlášť humanitní obory. Ale stejně jako Keith na svou,  jsem i já na svou šlapeťáckou image patřičně
hrd a hodlám se v ní dožít spokojeného stáří. A taky doufám, že se pořád najde
dost těch, kteří si s námi přijdou zazpívat.

„Oženil jsem se s nejkrásnější ženskou. Elegantní, ušlechtilou a
přitom stojící nohama pevně na zemi. Chytrá, praktická, pečující, pozorná a
v horizontální poloze jako ďábel. Asi tady sehrálo velkou roli štěstí.
Musím říct, že její praktičnost a logika mě matou, protože dokáže chápat i můj
zcela nepochopitelný život. Někdy to ovšem naráží na ty moje nomádské rysy.
Logika se střetává s mou podstatou, ale já si to užívám. A smekám před ní.!“

Keith Richards, Life, str. 455

Tohle můžu směle podepsat. Nevím,
co bych si bez Táni počal. Léta se mnou snáší všechny ty vzestupy a pády, a že
jich bylo,  je a bude. Ke všem poznatkům
společného života teď zařadíme další. Horší než šíleně zaměstnanej chlap, je nezaměstnanej
chlap. Chlap, kterej bloudí bytem, nerozumí ústřednímu topení, kotlům, odpadům,
rekonstrukcím, opravám a jen si tak v koutku duše uvědomuje, že je vlastně
k ničemu. Začíná bejt protivnej, nepříjemnej. Dá se to léčit trpělivostí a
počkat, až chlap zas nabere dech. Třeba s přenosem charitativního koncertu
Kapky naděje, nebo přípravou letošních předávání hudebních cen Anděl,
Svatojanských Navalis či průběžnou prací na Koncertu lidí dobré vůle na
Velehradě. A jak  jsem psal již
v úvodu. Terminator: 1."Stay here, I'll be
back."  2."Hasta la vista,
baby!"  3."I´m back!"… tak
za třetí je správně. A nemůžu se dočkat až zase zazní“ Dámy a pánové, Patrola
Šlapeto.“ Keith mi snad promine. Vy taky. A díky.

„Dámy a pánové, Rolling Stones.“ „Slýchávám to už nějakých čtyřicet
let, ale jakmile tam vylezu a zahraju první tón, ať je jakýkoliv, je to, jako
bych do téhle chvíle řídil datsun a najednou seděl za volantem ferrari. Při
prvním akordu slyším, jak nastupuje Charlie a přidává se k nám Darry. Jako
byste seděli na špičce letící rakety“.

Keith Richards, Life, str. 420

Žádné komentáře:

Okomentovat