úterý 15. září 2015


Nepravidelný Radouchův Úterník, aneb Co  týden vzal a už nevrátí...

Autorská poznámka:
Pokud se o některém z dnů nezmiňuji, tak jsou zážitky z nich nepublikovatelné, případně se nic nestalo, nebo už jsem to prostě zapomněl.

 
Úterý 15.9.
Radan Dolejš, Patrola Šlapeto
(Mgr. Vladimír Slabý se ptá a Radan odpovídá)
 
Jak se vám hrálo a zpívalo na Městských slavnostech, věnovaných připojení Libně ku Praze?
Krásně. Je radost hrát pro tak milé a pozorné publikum, k tomu šlapající organizace celé akce a perfektní zázemí, rádi jsme přidávali a moc rádi se vrátíme. Jak říkám, smekám svůj pověstný slamák.
 
Kdysi jste se vyjádřil, že jste jako každý správný Pražák čistokrevná náplava. O Praze zpíváte. Jaký vy osobně máte vztah k Praze, případně k Praze 8?
Velmi osobní. Koncem roku jsem 1993 jsem se zamiloval do jedné „libeňské“ půvabné obyvatelky, posléze se k ní do Braunerovy ulice nastěhoval a v červenci 1994 ji pojal za choť právě na Libeňském zámečku. Vzhledem k tomu, že naše manželství vydrželo dodnes, byl to šťastný krok a na Libeň tak nedám dopustit.
 
Jste zpěvák, kytarista, dramaturg, režisér, scénárista, manažer… Za co se považujete především? Kde a jak dobíjíte baterky? Máte v Praze (v Praze 8) nějaké oblíbené místo?
Snažím se být pořád zvědavým klukem, který se rád něco nového učí. Těkání mezi těmi všemi profesemi mi to umožňuje a pořád objevuji nové světy. Práce režiséra mě odnaučila psát kraviny do scénářů,  a jako režisér mám pochopení pro muzikanty, kteří čekají třeba pět šest hodin na natáčení než na ně dojde řada, protože se třeba řeší kostýmy, světla či choreografie hlavních hvězd pořadu. Baterky dobíjím nejvíc na pódiu díky energii, kterou nám posílají diváci. A oblíbené místo v Praze 8? Jednoznačně vše kolem Rokytky. Chystáme o tom s naším akordeonistou a kapelníkem Karlem Hozou veselé scénky do našeho měsíčníku na Country rádiu „Dostaveníčko s první republikou“. Mimochodem poslouchejte, každý poslední pátek v měsíci od 19:00 do 20:00 hod.
 
Jak se to stane, že kluka ze severu Čech osloví staropražské písničky natolik, že už je čtvrtstoletí zpívá na koncertech? Byl to vliv rodiny, školy? Nelákal vás spíš jiný žánr než „městský folklór“?
To se jednou takhle poměrně mladý kluk ocitne na pověstné „Ježkárně“, třídního má Jiřího Suchého, učí ho Zdeněk Borovec, dramaturgii legendární Otakar Roubínek a vzhledem k tomu, že ho ten den přijali také na historii a češtinu na FF UK má za profesory Otto Urbana, Josefa Petráně, Roberta Kvačka… dlouho bych ještě musel vyjmenovávat své skvělé učitele…. Ten den, kdy jsem se dozvěděl, že mě přijali na obě školy byl pátek a na Střeláku byla Divadelní pouť. Slavil jsem to tam s kamarády až do neděle. A tam mi ty staropražské písničky vklouzly do krve spolu s vínem a neuvěřitelnou pohodou, která  tam panovala.
 
Skupina Patrola Šlapeto – jak to vše vlastně začalo?
Jednou jsem šel na zkoušku Šlapeta a když jsem odcházel ze zkoušky odcházel jsem i s kapely. Zavolal jsem Karlu Hozovi, jestli by neměl chuť pokračovat v tom co jsem měl pro Šlapeto vymyšleného do budoucna a vidíte, jsme spolu 15 let. Šlapeto se v roce 2005 rozpadlo úplně a Oťas Litomiský se k nám vrátil. Točíme nové desky, píšeme nové programy, zkoušíme kabaret pro Country radio i „Oživlé obrazy staré Prahy“ pro divadlo Semafor kam jsme se v roce 2010 zase vrátili a modlíme se, aby nám to takhle vydrželo co nejdéle.
 
Jednou z vašich „klasických“ písniček je Libeňský plynojem, kterou jste zahráli i na vernisáži výstavy věnované plynojemu, která probíhá v tzv. „Bílém domě“. Existují ještě další písně, které lze takto přesně lokalizovat na Prahu 8?
Tři jsou zásadní: Libeňský plynojem, Na Vlachovce a Pod Libeňským mostem. Dvě už hrajeme a tu třetí se chystáme na naše nové CD v roce 2016.
 
Základem repertoáru skupiny Patrola Šlapeto jsou písničky Karla Hašlera, v roce 2004 jste se podílel na galavečeru věnovaném jeho 125. výročí narození. V čem to je, že jsou „hašlerky“ i dnes tak populární?
Ranné písničky Karla Hašlera jsou neuvěřitelně zvukomalebné, melodické a poetické, pozdější tvorba je ještě víc lidová a hitová. Karel Hašler to se svým publikem zkrátka uměl. Pokud nebudou žádné komplikace,  měl by ještě letos spatřit světlo světa dvousvazkový zpěvník Karla Hašlera, kde se písničková tvorba Karla Hašlera představí v celé své kráse. A měli jsme zase kliku na dobrý tým: parta kolem vydavatelství G+W z Chebu, Radim Linhart, Gabriel Goessel, Přemysl Rut, Gustav Oplustil a moje maličkost. V těchto dnech dopisuji doslov na téma „Legenda Karel Hašler.“
 
Další vaší velkou vášní jsou Hašlerovi současníci Voskovec a Werich, na které jste psal diplomovou práci. Jenže zatímco jejich Osvobozené divadlo bylo i v socialismu součástí učebnic, Karel Hašler měl být zapomenut, neboť „soudruzi“ (stejně jako předtím nacisti) mu nemohli leccos zapomenout. Mohl byste Hašlera trochu víc přiblížit nejen jako autora písniček, které natruc vrchnosti zlidověly?
Karel Hašler je vlastně novodobý Jára Cimrman. Syn  rukavičkáře s velkou hereckou kariérou v Národním divadle, ředitel kabaretů v Lucerně i Rokoku, šéf Karlínského divadla, spoluzakladatel OSA a vlastník nakladatelství písniček,  10 let byl ředitelem gramofonové společnosti The Gramophone Co. Ltd., (později slavný koncern EMI), překládal operety, byl u vzniku němého i zvukového filmu, u vzniku československého rozhlasu a přesto zůstal velkým dítětem, které do posledních sil vymýšlelo žertíky na své a pro své kamarády, dítětem, které milovalo život, krásné ženy, víno i hazardní hry. Tohle „Velké dítě“ položilo život za českou písničku v koncentračním táboře Mauthausen 22.12. 1941.
 
 
 
 
 
 
 

sobota 5. září 2015


 

Nepravidelný Radouchův Úterník, aneb Co týden vzal a už nevrátí.

Tentokrát vychází až v sobotu…..

 

Autorská poznámka:
Pokud se o některém z dnů nezmiňuji, tak jsou zážitky z nich nepublikovatelné, případně se nic nestalo, nebo už jsem to prostě zapomněl.

 

Úterý 25.8. 2015

Dnes jsem,  po hejnu pracovních schůzek, měl chvilku, abych pobyl v jednom nejmenovaném megastoru s hudebninami na Václavském náměstí. Nekoupil jsem si ani hrníček s Karlem Gottem, ani lžičku s Lucií Bílou, ani tuzemský rum s všeříkajícím názvem Aleš… ale objevil jsem nádherné tričko Pink Floyd z období The Wall. Bohužel největší velikost měli XXL. Při bližším ohledání a zkoušce na mé nekonfekční postavě se ale z cihel staly spíš tvárnice Ytongu. To přece těm milovaným Pink Floydům nemohu udělat. Ale do roka a do dne… milý Pinku a drahý Floyde….

 

Čtvrtek 27.8. 2015

Měl jsem zvláštní sen. Šel jsem v noci parkem, nejspíš jsem byl na jedné ze svých pravidelných kontemplativních procházek, a co  nevidím, respektive vidím: takovou zvláštní lavičku, no ona to spíš byla taková nějaká dřevěná křesla propojená s kulatým stolkem z kterého rostlo cosi jako strom. Na těch křeslech seděli dva typiční bezdomovci a klopili do sebe jeden krabičák za druhým vědomi si nejspíš toho, že se ocitli na místech „jež mohou přispět k setkávání a vedení skutečného dialogu – místech, kde bude možné diskutovat a přemýšlet v duchu ideálů a životních postojů Václava Havla“. Alespoň tak praví webové stránky Knihovny Václava Havla. Probudil jsem se úsměvem na rtech. Odkaz Václava Havla, alespoň ten absurdní, je konečně naplněn.

 

Pátek 28.8. 2015

„Švandovo divadlo mělo tehdy v Praze velmi populárního nápovědu Lva Bucka. Jeho syn byl mým spolužákem v měšťanské škole na Smíchově a ten mě zasvěcoval do tajů divadelního umění.Dokonce mne i přivedl do zákulisí smíchovské Arény, a protože tam právě studovali výpravnou hru „Oslí kůže“ a chyběl jim kluk, jenž by hrál opici, dostalo se mi tak okamžitého engagementu a ačkoliv jsem byl jinak vzhledný hoch, propůjčil jsem se k této opičí úloze. Byli tu herci Zdrůbecký, Javorčák, Kysela, vesměs veselí kumpáni. Sledoval jsem každý jejich pohyb a byl šťasten, mohl-li jsem jim státi nablízku a naslouchati, jak se navzájem špičkovali. Bohužel – toto mé štěstí netrvalo dlouho. Vynechal jsem několik půldnů ve škole neomluvených. Tatínek byl pozván do školy, závistiví kluci na mne prozradili, že chodím do Arény za školu, dostal jsem před celou třídou od tatínka několik pohlavků a tak skončil počátek mé divadelní kariéry.“ Karel Hašler

(Pražský ilustrovaný zpravodaj, č. 369 (51), r. 1927 ze 23.12.1927 pod názvem „Hašlerovo jubileum“)

 

Sobota 29.8.2105

Zatracenej úplněk nebo už stařecká nespavost?

Pouštím si dokolečka starej dobrej Abraxas a pecku „Měsíc“…

„Na Žižkov nejezdíme vlakem a už vůbec ne přes Benešov !!" Igor Hnízdo

Obecná škola (1991) 2´35´´ Tv Prima

 

Neděle 30.8. 2015

Koncert na Karlově náměstí. Jen my a asi tisícovka diváků. Pořadatelé  nám připravili obrovské studené mísy. „Kluci užijte se to“ pravil náš Karel, „zatím nám k pódiu nosej mísy, ale brzy budou nosit i bažanty.“

 

Úterý 1.9.2015

Jak chtěl jsem dodržet termín. Slíbil jsem si, že ač už na samotném úvodu Radouchova Nepravidelného Úterníku je definována chaotičnost mým blogových příspěvků, zkusím druhý díl publikovat v termínu. Jenže jsem u toho telefonoval, editoval nějaký jiný text a poslouchal mastering CD, které musím brzy odevzdat. Povedlo se mi vymazat steré heslo, zadat nové, které jsem vzápětí zapomněl, protože jsem si ho nezapsal. Úplně vyčerpaný jsem usoudil, že mi pomůže studená sprcha. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že jsem do sprchy vlezl v ponožkách. Za zpoždění se omlouvám. Ale lepší už to nebude.

 

Čtvrtek 3.9.2015

„Nevěděti

Tak nevím. Slyšel jsem to poprvé od ženy z lidu, a skoro se mi zdá, že právě to tak nevím (čti nevim) dalo popud, abych psal soustavně o češtině. Ta paní z lidu děla: Koupila jsem husu, tak nevím. - Naše Liduška se už chce vdávat, tak nevím.  -  Můj říká, že neudělá víc jak tři piva, tak nevím.  -  Pan nakladatel mi slíbil zálohu, tak nevím.  -  Píše mi teď najednou zas "Drahý příteli", tak nevím. 

Je to specificky český filosofický modus dubitandi. Dubito, ergo sum - pochybuji o všelikých hodnotách a pravdách - tedy jsem a žiji.  Koupili jsme na neděli husu, tak nevíme.  Životní optimismus temperovaný skepsí, jež ví, že nestačí husu koupit a dát ji na pekáč: nikdy nevíš, kolik dá sádla, jaký bude mít šmak, a vůbec. A může ji třeba sežrat kočka anebo se může přihodit nějaká jiná hrůza z antické tragedie. Neboť nejen nešikovný fták je husa, i proradná bývá. Moudrý pečuje o sebe a koupí si husu. Ale jsa člověk moudrý, pořád ještě neví. Ať děláme, co děláme, napořád kupujeme na něděli husu, tak nevíme. Je to životní moudrost národa zkoušeného, ergo zkušeného. Boemus dubitat, ergo est.“

 

Pavel Eisner: Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině (Odeon 1992)

 

Pátek 4.9. 2015

Stařecká nespavost. V televizi se kolem půlnoci dá dívat jen na ČT 1 (Profesionálové) nebo na ČT2 (Švédská detektivka). Naštěstí mám u postele knížky:

Egypťan Sinuhet, Syn Senmuta a Kipy

”Tvá slova jsou jako bzučení mouchy v mých uších.”

”Jen hlupák obrací svůj omyl ve ctnost a vychloubá se tím.”

“Největší radostí lidu je, může-li společně křičet, a nedbá mnoho o to, proč křičí, nýbrž každý se cítí silnějším, křičí-li s ostatními, a má pak i věc, pro kterou křičí, za jedině správnou.”

“Toto vše jsem napsal já Sinuhet, Egypťan, pro sebe sama. Nikoli pro bohy, ani pro lidi, ani pro zachování svého jména navěky, nýbrž pro sebe sama, ubohého a ztrápeného, a pro své srdce, jež dostalo svou míru plnou.”

 

Sobota 5.9. 2015

„Odcházím na sklenku vína zvící jednoho litru.“ Karel Hašler


Tak zase příště.

Na čtenou R