RADOUCHŮV NEPRAVIDELNÝ ÚTERNÍK, aneb co týden vzal a nikdy nevrátí, tentokrát mimořádně v úterý. Po třech letech nám (PATROLA ŠLAPETO) vychází regulérní CD/DVD a uzavírá tak trilogii mapující staropražský folklór. Nabízím trochu počteníčka o písničkách, které se na vás na tomhle albu těší. Prostě "Chytila PATROLA..."

R.D.

Chytila Patrola aneb Písně lidu pražského po dalších třiceti letech.

„Mně se na Šlapetu líbí, že zachází s písněmi pro lid pražských hospod láskyplně. Ač jsou prostopášné, naivní a jen pro pobavení, mají duši. Jako ta prostitutka mladá, co ji chytila patrola.“  

Slova, která napsal Zdeněk Svěrák již v roce 1994, jsme měli na paměti, když jsme se pouštěli do odvážného projektu trilogie CD staropražských písní. V roce 2013 to byl písničkový průvodce starou Prahou Karla Hašlera (Praha - srdce Evropy), v roce 2014 písničkový průvodce staropražskými hospodami (Mým domovem ztichlá je putyka) a nakonec v roce 2017 průvodce písněmi lidu pražského (Chytila Patrola...), které byť často mají své autory, žijí si životem nezbedným a často obtížně zmapovatelným. Snad vás naše pětiletá práce alespoň trochu potěší a hlavně rozezpívá. A cože vás to tentokrát čeká za staropražské menu?

 

Libeňský plynojem
První píseň, která si žije svým životem bez ohledu na to, že původně měla své autory a jmenovala se Novopražská. Archivář Kocourkovských učitelů MUDr. Jaroslav Procházka vzpomíná: „Datum premiéry bude asi den 19. 2. 1934 při vystoupení Kocourkovských na jubileu B. Bozděcha ve Smíchovské Aréně, kam poslal Kocourkovským pan Hulata místo věnce šunku! Proč by ji jinak posílal, kdybychom nebyli zpívali písničku, v níž je o něm zmínka? Jiný vztah totiž, než rým: kulatá - Hulata, jsme neměli.“ Píseň měla původně i refrén: „Slečno, pojďte se mnou do kina, ve čtvrt na devět se začíná. Žádný ze všech lidí ve tmě neuvidí, proč jste červená jak malina. Slečno, dnes na místo procházky, koukat budem se na obrázky, jako myši tiší na červeném plyši za dva volňásky.“ Autory byli: hudba: Dr. Julius Kalaš, text: Karel Hrnčíř.
Námi zachycená verze je hospodská z roku 1989, šlapeťáckou úpravu převzalo mnoho kapel hrajících tento repertoár a my sami s ní zpravidla začínáme každý koncert, takže jsme ji hráli asi tak 2500krát.

 

Harfenice
Píseň z roku 1908. Původní kostýmní kuplet napsal Alois Tichý (1875 - 1922). Repertoárové číslo Růženy Slavínské bylo s velkým úspěchem zpíváno ve Dvorním pivovaře v Praze. Převlekový kuplet o harfenici - tehdy stále ještě časté figurce z řad šumařů obcházejících pražské hostince a pivovary - tematicky sice upomíná na mnohem starší kramářskou píseň o „Harfenici ubohé“, melodicky, satirickým zacílením i jistou dvojsmyslností tu však už jde o produkt příznačně šantánový. Kuplet se brzy dočkal i úspěšného pokračování: „Můj muž se ke mně vrátil zas i k mojí harfičce, teď musím opět drnkat s ním při každé písničce. Však žel, že jeho klárinet je už moc vrzavý a nehraje, jak dříve hrál, má klapky rezavý. Ač harfička má stále jen brnká brnk, drnky drnk, z klarinetu už camrgeist a všechen tón už frnk. Škytá jen, vrzá napořád a nechce ani hrát, i když se sama odhodlám, si ho naštemovat...“. Písnička se na repertoáru Šlapeta objevila v roce 1996, kdy nám ji přinesla a s chutí přednesla Jiřinka Jirásková.

 

Za tou naší garáží
Rok 1928. Praha ještě v lesku revue. Největší šlágr Fandy Mrázka v revui „Když miliony září“. Autory byli ostřílení matadoři: hudba: J. Jankovec, text: B. Aust. Na našem repertoáru se objevuje nepravidelně již od roku 1989. O její oblibě svědčí to, že se nám do repertoáru stále vrací. Na tomto CD zazní dokonce ve dvou verzích.

 

Chytila Patrola prostitutku mladou
Druhá polovina 19. století. Jedna z nejtypičtějších písní lidu pražského, ze které cituje i Karel Čapek ve stejnojmenné studii pro Přítomnost v roce 1925. Jen text začíná trochu jinak: „Sebrala patrola tu Kamilu hezkou, vedla ji po Praze tou širokou cestou.“ Původnost poslední sloky: „Neposmívejte se, dyť se to nesluší, třeba prostitutka, přece měla duši.“ zpochybnil E. E. Kisch.

 

Vandroval malíř
Druhá polovina 19. století. Folklórní píseň o vandrujícím malíři podlehla v pražském prostředí typickému posunu v textu i v melodii. V zápisu E. F. Buriana je jasně patrný vliv dobového kupletu „Lidunka dumala u okna v šeru“ (Zefiho Veselost Z, č. 62), který kryptadickou alegorií připomíná lety francouzského pilota Pegouda nad Prahou v roce 1909. Zde otištěný text je rekonstrukcí z několika pramenů.

Zahradník z Braníka

1904 - U Štajgrů, 1906 - U Lhotků, 1907 - Dvorní pivovar. Tam všude putoval Zahradník z Braníka. Populární kostýmní kuplet si Alois Tichý (1875 - 1922) napsal sám pro sebe a přiřadil ho k dalším číslům svého repertoáru: Utrápený ženich, Rekrut furvezňák, Janek na posvícení, Tambor major od šorfšiců, Zubožený manžel či Mazavka Žoli.

Blíže viaduktu

Cenzurní poznámky k této písni jsou datovány 15. 7. 1876. Východiskem je tisk Jana Spurného v Praze „Žertovný zpěv pro zasmání, jak se Jeníček a Anička spolu velice milovali, aneb: Láska a arsenik není žádný špás“. Vyšel „sepsáním a nákladem Františka Haise“. Tato píseň začíná slokou, která se v ozpívaných verzích dostala obvykle až na konec jako moralita: „Arsenik a láska, to jsou dvě těžkosti, jedna tráví srdce a druhá vnitřnosti. Podál Dobytčáku bydlela Anička, holka roztomilá jako holubička atd...“. Josef Šváb - Malostranský ve svých Veselých a oblíbených písních č. 177 otiskuje v 90. letech 19. století již ozpívané znění se svými dalšími úpravami, až konečně dnes žije „Panna Lízi“ jako výtvor plně folklórní.

Bramborová placka

Rok 1942. Protektorát Böhmen und Mähren. Praha žije operetou. Kuplet Bramborová placka slavil svůj úspěch v operetě Ostrov milování a jeho původním interpretem nebyl nikdo jiný než Fanda Mrázek.

Já jsem sirotek

90. léta 19. století. Zárodečný tvar v kramářské písni pořízené „Sepsáním Josefa Bendy z Velvar“ pánové Václav Pletka a Vladimír Karbusický uvádějí Spurného tisk cenzurovaný 17. 7. 1880.

Třináct černejch loupežníků

Jedna z nejstarších písní lidu pražského je datována někdy do poloviny 19. století. Jde o moritátovou perzifláž, jejíž úryvek v pražském folklóru zachytil E. F. Burian. Podle pamětníků jí náš Oťas Litomiský zpívával již v sedmdesátých letech minulého století v divadle v Libochovicích.

Černá Máry

Kuplet Černá Máry dopsal Josef Heřman Zefi 20. srpna roku 1905.  Velkou roli zde hrají i nezpívané pasáže: „Práce musí být slušná, abych se moc neumazala. K ruce musím mít ficku. Vařit je tak, abych si moukou moc nezaplácala prsty - ono je to ekhlhaft, když se ta mouka lepí mezi prsty. Okna musej chodit pucovat z toho ústavu Veribal. Na metení musí být to amerikánský koště, co mete samo. Prach musí chodit vycucat ta mašina s tím šlauchem z ulice. Ráno musí být hodinka k česání a oblékání, v poledne hodinka na oběd a hodina klidu...“.

Anežka Bémová

Přelom 19. a 20. století. Text této proslulé moritátové perzifláže je zde rekonstruován podle několika zachovaných zápisů (E. F. Burian, Evžen Weindlich, Dagmar Novotná z Prahy). Východiskem nápěvu je obecný typ kramářské melodiky známý z nápěvů k baladické látce o návratu mrtvého milence a potom zejména z „Harfenice“.

Když jsem byl písařem v kanceláři

Rukopis z roku 1858. Píseň pochází z rané obrozenecké doby, zachovala se v mnoha zápisech folklórních i rukopisných. Zde byl použit jako základ rukopisný zpěvník Františka Krista.

Já jsem holka ještě mladá

Druhá polovina 19. století. E. F. Burian uvádí píseň ve své rukopisné studii „Služky a vojáci“ mezi různými říkadly a popěvky, kterými chůvy v Praze konejšily děcka. K páté sloce našeho textu trefně poznamenal: "A někdy se i chůvy prořeknou a mohou přijít o místo..." Právě ona sloka, na niž Burian narazil, je už dávnou součástí různých folklórních písní kryptadijního charakteru.

Cvočkář Danda

Počátek 20. století. Legendární příběh „Cvočkáře Dandy“ je z hlediska svého vzniku dodnes nejasný. Kdož ví, jaké podněty působily v prehistorii této písně a zda můžeme věřit dopisovateli Českého lidu z Podbrdska, který líčí, jak byl svědkem vzniku tohoto „ohavného éposu“, když jej prý složili mládenci na návsi. Jeden ze zachovaných zápisů ve sbírce Národního muzea je doplněn poznámkou sběratele, že se píseň vztahuje k události, jež se odehrála před 1. světovou válkou v Hluboši u Příbrami. Ať je tomu jakkoliv, faktem je, že tento moritát patří k nejvýraznějším ukázkám více méně recesního pražského folklóru. Kromě citovaného zápisu sloužil k naší rekonstrukci zápis ve sbírečce „Pražských písní“ z majetku J. Války v Brně, jakož i „Písně lidu pražského pánů“ Václava Pletky a Vladimíra Karbusického z roku 1966.

Co jsem milovala tak ráda

Nejstarší prameny nás dovádějí do 90. let 19. století. Sám text spojující originálně „modrý vočička“ folklórní poezie s „flundrou“ pražského žargónu ukazuje výmluvně na tvůrčí procesy prostředí pražských služek zavlékajících do velkoměsta pouťové písničky z venkova.

Marta je Marta

Písnička Jarky Mottla "Marta" poprvé zazněla v roce 1933 ve filmu „Sedmý den Bůh odpočíval“. Film se dodnes promítá s pozměněným názvem „Dobrý tramp Bernášek“. Marta je stálice šlapeťáckého repertoáru.

Fešák Hubert

Ohlasy písní lidu pražského. Ohlas prvý. Rok 1984. Písničku Fešák Hubert složili pro stejnojmennou staropražskou komedii Petr Hapka a Michal Horáček a zpívala jí Laďka Kozderková.

V Liliový ulici

Ohlasy písní lidu pražského. Ohlas druhý. Rok 1987. V semaforském představení „Na Poříčí dítě křičí aneb jak pán Půlpán z Pyšel do Prahy si vyšel a co tam všechno slyšel“ zazněla celá řada staropražských písniček. Ta „V Liliový ulici“ je však přímo z pera Jiřího Suchého.

Na Pořící

Ohlasy písní lidu pražského. Ohlas třetí. Rok 1933. Píseň vznikla na zakázku do Almanachu Kmene, každoroční publikace Svazu československých nakladatelů. „Onoho roku byl almanach redigován na téma lásky“ vzpomínal Jiří Voskovec. Píseň má přesné napodobení pouliční „žižkovské pepické“ intonace. V originále je hláška: „Neštiť se, dyk je to bůr, člověče!“, atd. Starší sestřičkou této písně je Emanuel Přibyl aneb Píseň při cihličce Jiřího Červeného z roku 1917. Opět parodie písní pro služky (písní služek).

Pod Libeňským mostem

Rok 1924. Jedna z těch zlidovělých písní zavlečených z venkova do Prahy opatřená textem Ferry Kovaříka. Existuje i verze ve formě milostného duetu.

Válka na Itálii

Krutá válečná léta 1915 - 1917. Čeští vojáci bojující za čest a slávu císaře pána na italské frontě na řece Soči. Mezi českými vojáky v rakousko - uherských uniformách byli tenkrát i Josef Váchal a Fráňa Šrámek. Jeden fanoušek nám napsal na webové stránky: „Děkuji za svého praděda, který tohle peklo v Passo de Tonale a okolí přežil. Mockrát mi tuhle věc zpíval a ve Vašem podání je tu jeho duch neustále se mnou. Zůstávám v dokonalé úctě před Vámi, že spolu s Vámi nikdy nebude těchto hrdinů zapomenuto!!!!!!". Bohuslav Hála na tu nelehkou dobu vzpomínal: „Všude kolem vidím pobíhající vojáky s vyvalenýma očima. Smrt se vznáší nad krajem zahaleným záclonami granátového kouře, tak že ani slunce jimi neproniká. Telefonní drát je střelbou strhán a schumlán dohromady. Všude se povalují mrtvoly. Prostovlasé i s naraženými čapkami, s rukama nataženýma tak, jako by chtěly něco vyrvat ze země, s nohama křečovitě napjatýma, je vidět krvavé rány, utrhané ruce i nohy, bezhlavé trupy, mezi tím rozházené věci z rozstřílených ruksaků, rozletěvší se na všecky strany dopisy. Obnažené bílé kosti se odrážejí od rudě ssedlé krve a špinavých zelených cárů uniforem. I tak umírají lidé...“

Kde je moje máma

Rok 1928. Písničku Emana Fialy a Dr. Karla Tobise zpíval s velkým úspěchem Ferenc Futurista. Stálá ozdoba našeho repertoáru, léty se propracovala mezi čtyři nejlepší přídavková čísla.

Na Pankráci

Zřejmě polovina 19. století. Jedna z nejrozšířenějších písní pražského lidu pochází ještě z dob, kdy se na Pankráci nalézaly zelené aleje. Přestože má řadu lidových venkovských verzí, je zcela právem pokládána za kmenový repertoár pražských hospod a tancovaček. Na její popularitě se přiživil i kabaretiér J. H. Zefi ve své edici „Veselost“ č. 51, kde k ní přidal nepříliš vtipnou „ženskou“ verzi. Tu zde pro jistotu neuvádíme.

Tak to by bylo asi tak všechno.

Dobrý poslech a veselý společný zpěv vám přejí vaši Patroláci/Šlapeťáci.